Dr. Oldřich Eliáš
Byl zakládajícím členem Universalie a rovněž navštěvoval Společnost pro psychická studia, pražskou martinistickou lóži a Rotary klub. Později vstoupil i do Lasenicova Horev-klubu. Ovládal dokonale hebrejštinu a četl jako jeden z mála kabalistické spisy v originále, z čehož pramení i jeho vynikající teoretické znalosti.
Úvod do mágie
Časť štvrtá- Kabbala
(prevzaté zo zborníku LOGOS 1934-1940 vydaného nakl. Trigon v Praze roku 1995)
KAPITOLA VIII
Kabala - Pojem
Kabbala bývá nedosti zasvěcenými hermetiky považována pouze za pomocnou vědu magickou, zvláště pokud se názvem Kabbala míní toliko Kabbala hebrejská, t. j. více méně tajné magicko- mystické učení židovské. Jako nejvyšší věda o magické moci Slova zakládá se Kabbala židovská na hebrejské řeči a hebrejském písmu, jež jejímu principu nejvíce odpovídají. Kabbala židovská byla v historickém vývoji magických věd na západě nejdříve zpracována v ucelený systém, a proto snad také jako věda sui generis překročila záhy v hermetické theorii i praxi původní svůj úzký obzor pouze hebrejské magické doktriny. Její arkána dosáhla v Hermetismu všeobecné platnosti a stala se jakýmisi základními axiomy. Proto se též v terminologii tajných okkultních společností počalo nazývati Kabbalou každé vrcholné umění magické, vycházející z transcendentálního významu slov, slabik a hlásek lidské řeči vůbec, a ze vzájemných vztahů číselných hodnot jim odpovídajících. Tato universální Kabbala „Kabbala ipsissima“ nekryje se tudíž zcela s Kabbalou židovskou, a není nutně odvislá od prostředků jejího projevu: řeči a písma hebrejského.
V dalším postupném vývoji dostalo se Kabbale v nejširším slova smyslu ještě významu třetího: dosti pozdě, na západě teprve v době současné, pokusili se někteří hermetikové vytvořiti kabbalistický systém na podkladě jiných řečí a písem, obdobný Kabbale židovské, avšak s hlubším významem a. rozšířenými možnostmi uplatnění vůle Mágovy. Jest zvláštní, že nebyl podobný pokus učiněn s latinou nebo řečtinou, což jest si možno vysvětliti tím, že snahy vytvořiti národní Kabbalu projevily se až v době přítomné, kdy dřívější význam těchto řečí pominul a latina a řečtina staly se více než kdy jindy jazyky mrtvými.
O možnosti kabbalistického systému na podkladě jiného než hebrejského jazyka měl povědomost již klassik Hermetismu C. A g r i p p a , jak lze dovoditi z jedné jeho poznámky v díle „De vanitate scientiarum“, kapitola 47, v níž připisuje první pokusy v tom směru dokonce již gnostickým sektám ranného středověku. nebo ještě starověku. Tento významný citát zní: „Ex cabbalisticae superstitionis judaico fermento prodierunt, puto Ophitae, Gnostici et Valentiniani haeretici, qui ipsi quoque cum discipulis suis graecam quandam cabalam comenti sunt etc ...“ („Z židovského kvasu kabbalistické pověry vyšli, jak myslím, Ophité, Gnostikové a Valentiniánští kacíři, kteří sami, nebo se svými žáky vymyslili jakousi řeckou Kabbalu.“) — Z této poznámky jest ovšem zřejmo spíše skeptické než příznivé mínění Agrippovo o problému Kabbaly jinojazyčné, národní, jak tomu ani jinak nemohlo býti v plném květu doby renesanční, jejímž byl Agrippa současníkem. V tajných společnostech doby nynější staly se však již zcela běžnými tyto názvy:
A. „KABBALA OTCOVSKÁ“ — jíž jest míněna klassická Kabbala hebrejská,
B. „KABBALA MATEŘSKÁ“ — jakožto kabbalistický systém, založený na některé jiné, tudíž nehebrejské řeči národní, mateřské.
C. „KABBALA UNIVERSÁLNI“ — „Kabbala ipsissima“, ta jest vrcholné, theoretické i praktické zasvěcení a umění magické vůbec, pokud je vybudováno na povšechných zásadách kabbalistických, odvozených v principu z Kabbaly židovské.
KAPITOLA IX.
Kabala židovská
Název Kabbala, který dlužno správně psáti se dvěma „b“, jak doporučuje již Ray Mundus Lullus ve svém díle „De audito Cabbalistico“, jest odvozen z hebrejského slovesa k á b b a l , jež značí: „od někoho něco přijímati“ v přesnějším a užším významu: „jako tradiční, obecně nesdělitelné tajemství“. V tomto znění a zároveň užším významu jest sloveso „kábbal“ poprvé doloženo na začátku ethického traktátu „Pirké abóth“ („Výroky otců). Tento traktát byl pojat do Seder nezekím, čtvrté to části klassické sbírky „Šesti dílů“ (Šišá sedarím), jež jest původní redakcí Talmudu. Ono místo zní: „Móše k i b b e l thórá misinai umsoró lijhošua“ „Mojžíš p ř ev z a l na Sinaji Zákon Boží (Thóru) a sdělil jej (pak) Josuovi“. Podle toho tradice, sdělená Bohem Mojžíšovi, byla dvojí: jednu Kabbalu (srovnej sloveso k i b b e l ) ponechal si židovský zákonodárce pro sebe a pro své vyvolené žáky, druhou část tradice Masoru (viz sloveso u m s o r od m á s a r ) svěřil však svému nástupci Josuovi jako všem přístupný exoterní výklad Thóry - Zákona.
V tomto pojetí má se Kabbala k Thóře, jako duše k tělu. Jako filosofický názor jest Kabbala ústupkem strohého formalismu židovské theologie svobodnému, kosmopolitickému smýšlení veleduchů Židovstva, když již nebylo možno uzavírati se trvale kulturním proudům jinonárodním, především hellenským. Od slavného tažení Alexandrova do asijského Orientu pronikal vítězný duch řecký nezadržitelně i do zemí kultury semitské, hlavně do Syrie a Palestiny. Jeho, stále se prohlubujícímu vlivu na inteligentní vrstvy národa nemohl zabrániti ani odpor vládnoucí kněžské kasty zákoníků (vykladačů Písma) a konservativních Perúším (Fariseů). Hellenisaci propadá záhy i národní panovnický rod Makabejských (Hasmonejců) a jeho příkladem hlásí se k hellenismu i vysoká a mocná kněžská šlechta, jež se zvala Sádokovci, čili Saducei. Vlivem hellenského ducha probudil se též vrozený semitský mysticismus a vzepřel se umrtvujícímu dogmatismu theologů kteří od druhého století před Kr. ustrnuli ve svých výkladech Zákona jako i Zákon sám, definitivně uspořádaný v tak zv. palestinský Kánon.
Z tohoto konfliktu mezi duchem staré a nové kulturní epochy vznikala tudíž Kabbala jako nový výsledný, filosoficko-náboženský názor. Základní rozdíl mezi učením Kabbaly a Thóry spočívá hlavně v tom, že předmětem Písma byla pouhá historie projevů Boží vůle pojímaných takovým způsobem, že je sice bylo možno vysvětlovati, ne však zkoumati jejich podstatu, Kabbala však vzala si za úkol vyzpytovati vnitřní podstatu Boha a odvoditi z ní pak Vše ostatní. Proto právem nazývá Bischoff Kabbalu židovskou Gnosí a Mystikou současně. Pokud jde o vzájemný poměr mezi Svatými písmy a Kabbalou, jest kabbalistická literatura až do svého vyvrcholení v Zoháru ve 13. století, v nepřetržité duchovní spojitosti s Kánonem svatých spisů, hlavně s Thórou. Proto nelze v kabbalistické literatuře té doby nalézti myšlenku, již by nebylo možno doložiti, nebo aspoň odvoditi ze Starého zákona, t. j. Mojžíšova Pentateuchu, Proroku a Hagiografů, dále z Talmudu, v části haggadické a jeho komentářů (Midrášů). Z pramenů, stojících mimo tato kanonická díla možno uvésti jako výjimku ještě spisy Philona Žida.
Základním a hlavním pramenem židovské Kabbaly jest tudíž národní, monotheistické a theokratické náboženství židovské, shrnuté v kanonisované sbírce svatých knih. Vnitřní souvislost s nimi jest i na venek patrnou tím, že až do 16. století, kdy M ó š e C o r d o v e r o započal svým dílem Pardés rimmoním novou epochu systematického podání Kabbaly, byla všechna kabbalistická díla psána toliko jako komentář k určitým výrokům a místům Písma. Tuto komentující formu má i kabbalistické veledílo Sefer ha Zohar. Účelem těchto kabbalistických komentářů bylo nalézti a vystihnouti skrytý smysl nejen mezi řádky komentovaných míst Písma, nýbrž i ve vnějším, slovném jejich znění, t. j. ve výběru a sestavování slov a hlásek, v jejich souvztažnosti ideové a číselné hledíc k použitým písmenům, jako nositelům určitých idejí. V tomto způsobu myšlení osvědčuje Kabbala svou původnost ve srovnání s jinými filosofickými nebo hermetickými systémy. Zde se též nejspíše projevuje zvláštní onen rys semitského ducha, uplatňující se i v pomyslné oblasti: jest to smysl pro konkrétnost, realismus, takřka pud hledati všude logickou spořádanost a účelnost, a to i ve filosofické spekulaci, jež bývá spíše polem fantasie. Filosofující duch Židovstva nezastavil se ani před nejvyššími metafysickými problémy, jakým jest problém Boha, stvoření světa a smyslu tohoto stvoření, ale i v těchto metafysických problémech usměrňoval své hloubání oním konkretisujícím, realisujícím smyslem, jenž zavedl ovšem někdy Kabbalisty k absurdnosti.
Tak realistické líčení velikosti a nádhery anthropomorficky pojímaného Boha v kabbalistickém díle „Šiúr Kómá“ rabbiho I s m a e l a b e n E l i š y z druhého století po Kr., působí svou nehorázností téměř jako blasfemie. Rovněž skutečnost, že ve Starém zákoně nalézáme tak málo zmínek o posmrtném osudu člověka a vůbec o eschatologii, možno si vysvětlovati jen oním smyslem pro realistickou účelnost. Zemřelý nebyl pro život již k ničemu. K čemu tudíž hloubati o jeho eventuelním posmrtném bytí? Kabbala sama věnuje eschatologii již více pozornosti, teprve však v pozdní epoše svého vývoje zřejmě pod vlivem křesťanství a islamu.
Bylo řečeno že původ Kabbaly lze stopovati až ke knihám Starého zákona, k Talmudu a jeho komentářům a k filosofickým spisům Philonovým. Vznik a původ těchto klassických pramenů jest však problémem pro sebe. Nyní, když opadly vlny onoho slavného sporu, nazývaného sporem o „Bábel a bibli“, jenž vzrušoval na počátku XX. století země evangelické a hlavně Německo, není již pochyby o zásadním vítězství tak zv. panbabylonistické doktriny. Vedle babylonských vlivů nutno však pro kulturu židovskou připustiti spolupůsobení i jiných civilisačních a kulturních proudů, pronikajících do Palestiny z ohnisek severoafrického a maloasijského, perského a arabského a naposled i hellenského. A vždy stává se pak zřejmý i ve filosofii jako v ostatních projevech praktického a duchovního života Židů onen překvapující nedostatek původnosti, vyvážený však na straně druhé pozoruhodnou schopností assimilační. Zajisté nevytvořili Židé téměř ničeho nového na poli kulturním, v Kabbale však dokázali, že dovedou i z nepůvodních prvků dík svému assimilačnímu talentu vytvořiti zvláštní harmonický jednotný celek, jenž nese výraznou pečeť židovského ducha. Udržeti pak tento svérázný celek přes nepřízeň času a prostředí, napomáhala Židům jako doplněk jejich aktivní assimilační mohutnosti, typická semitská nepoddajnost, jež zachraňuje již po 2 tisíciletí po celém světě rozptýlené příslušníky národa židovského před nebezpečím pohlcení cizím prostředím.
Z pramenů Kabbaly jimž nelze přiznati původ židovský, uvádějí se jako příklad: monotheismus, jenž jest základním motivem starozákonního zjevení a ústřední osou Kabbaly, prolíná více méně skrytě nejen primitivní náboženství arabských nomádů, nýbrž i složité theologie babylonskou a egyptskou, v době, kdy Židé nebyli ještě ani národem. Neklamné prototypy jmen Sefir nalézáme ve jménech perských Amšaspandů šesti pomocných andělů Ahura-Mazdových. Také učení o emanacích, pokud v Kabbale přichází jako tajná nauka, odporující jinak oficielnímu názoru Kabbalistů, jest původem gnóstické učení. Hebrejské hláskové písmo, nade všechna jiná písma způsobilé k vyjádření tajemství Kabbaly, bylo v základním typu převzato od Foiničanů. Matematickou formu propůjčil Kabbale teprve Pythagorismus a persko-babylonský démonismus a eschatologie oživily světy Kabbaly sférami andělů, démonů a planetárních inteligencí, jak pro Babylonii se přiznává v samotném jerusalémském Talmudu (Róš ha-šáná, 1,2), a tajné nauky Egypta s Novoplatonismem, tímto posledním květem kultury staroegyptské, hellenismem obrozené, vtiskly židovské Kabbale svou posvěcenou pečeť. K tomu aby rodící se Kabbala přišla ještě jako ústní tradice do styku s tak rozmanitými a bohatými proudy jinonárodních kultur a filosofií, napomáhaly tyto dvě okolnosti: Především zvláštní osud židovského národa, jenž mu dal na počátku jeho dějin nejednou dlouho prodlévati v cizím prostředí (Babylonie, Egypt, doba putování po exodu). Později to byl vítězný nepřítel jenž odvlékl výkvět národa a jeho inteligence do zajetí ve vzdálených končinách Asyrie, Médie a Babylonie. A posléze znovu probuzený latentní pud někdejších nomádů rozptýlil dobrovolně syny Israele do diaspory egyptské, řecké a římské, hlavně v oné velepamátné době synkretismu, v níž kultury národů východního středomoří se navzájem intensivně prolínaly a mísily (3. století př. Kr. až 3. po Kr.).
Druhou důležitou okolností pro usnadnění vnikání cizích kulturních vlivů bylo usazení národa židovského v Palestině, této prastaré kulturní křižovatce mezi Asií, Evropou a Afrikou. Není náhodou, vzniklo-li právě na půdě Palestiny tolik historicky významných kulturních útvarů jako křesťanství, rozmanité gnostické sekty a posléze i Kabbala.
Stáři Kabbaly:
Třeba zde rozlišovati dvě otázky: vznik Kabbaly vůbec, a dobu, do niž možno položiti počátky jejího písemného zpracování buď v samostatných spisech, nebo aspoň v příležitostných exkursích a narážkách Talmudu a Midráše. K prvé otázce jest odpověď nejistá. Obdivovatelé Kabbaly přisuzují její autorství M o j ž í š o v i opírajíce se o „Výroky otců“, citované na počátku tohoto pojednání. Hyperkritičtí posuzovatelé Kabbaly považují za jejího duchovního otce teprve rabbiho M ó š e z Lionu z 13. století po Kr. a jeho „Knihu jasu“ Sefer ha-Zohar za první a vlastně jediný pramen již hotového filosofického systému, jejž zveme Kabbalou. Podle našeho názoru jest Kabbala esoterní stránkou židovského náboženství, a bude tudíž ve svém základě sdíleti stáří Jahvistického učení. A ježto nelze starozákonnímu Mojžíšovi, o jehož historičnosti pochybovati není důvodů, odpírati zásluhu o první synthesu pozdějších židovských náboženských nauk, můžeme tomuto velikému zasvěcenci egyptských mysterií zajisté přiznati i autorství základních principů Kabbaly. Snáze lze odpověděti na otázku druhou: určení doby pravděpodobné první písemné redakce kabbalistických nauk. Až do zboření jerusalémského chrámu Titem nebylo dovoleno tradovati písmem něco jiného, kromě svatých knih, tvořících t. zv. palestinský kánon a jeho překladů do aramejštiny, zvaných targumy. V diaspoře, hlavně egyptské, vládla větší volnost. Spisy Starého zákona byly zde přeloženy do řečtiny (Septuaginta), a palestinský kánon svatých spisů rozhojněn přečetnými apogryfy, od orthodoxních Židů jerusalémských ovšem neuznávanými. V té době psal také řecky své spisy P h i l o Žid (25 př. K. – 40 po Kr.) jenž jest ne neprávem považován za jednoho z duchovních otců Kabbaly.
Přes toto své bohatství byla literatura v diaspoře pravověrnými Židy málo respektována. Také spisy Philonovy pronikly mezi středověkými Kabbalisty dosti pozdě, a to ještě většinou, jak míní Bischoff, oklikou přes křesťanské a arabské filosofy a mystiky. Jsou tudíž především T a l m u d a jeho nejstarší traktáty zároveň prvními písemnými prameny Kabbaly. Tradice sama klade počátky písemného zpracování Kabbaly do 2. století po Kr., kdy žili významní mudrci, jako rabbi Nehunj ah, I s m ael ben Eliša, domnělý autor již zmíněného díla Šiúr Kómá, hlavně však rabbi A k i b a a S i m e o n b e n J o c h a j , z nichž prvý jest považován za tvůrce Sefer Jecírá a druhý jmín za pisatele Zoháru. ‚ Spolehlivější jest již podle Bischoffa zmínka v talmudickém traktátu Sanhedrin 65b, o existenci magické knihy Jecírá, jež jest však odlišnou od známého stejnojmenného díla theoretické Kabbaly. Talmud jerúšalmi (jerusalémský) byl ukončen asi kolem roku 370 po Kr., a Talmud babli (babylonský) kolem roku 500. V dalším vývoji Kabbaly po době talmudické možno rozeznávati tyto epochy:
I. epocha - zaujímá dobu od polovice 8. do polovice 12. století. Nečetná díla této epochy jsou pia fraude připisována již ve svých názvech koryfeům Talmudu a Kabbaly z druhého století (hlavně rabbimu E l i e z e r o v i b e n H y r k a n u a proslulému rabbi b e n A k i b o v i ). Kabbalistická nauka jeví se v těchto spisech ještě nehotová základní principy jsou jen hrubě načrtnuty. Formou jsou tato díla buď komentáře (midráše) k Thoře, nebo široce rozvedené a četnými výklady zpestřené volné přepisy prvních dvou knih Pentateuchu. Nejproslulejší dílo z této epochy jest rozsahem neveliký, mylně rabbimu Akibovi připisovaný, hebrejsky psaný traktát, nazvaný Sefer Jecírá. Pochází asi z 9. století, neboť již v polovici 10. století vyšel prvý jeho, arabsky psaný komentář, jehož autorem jest veliký znalec řečí a náboženský filosof S a a d i a b e n J o s e f (892–942 po Kr.). Koncem 12. století, podle jiných až ve století 13. vyšel nejdůležitější spis o praktické Kabbale, zvaný Sefer Rásiel - ha- maléach, t. j. Kniha anděla Rasiela. Dr. J. Eisenberg, jenž přeložil toto dílo do češtiny (Praha 1923) domnívá se, že jejím autorem jest kabbalista A b r a h a m b e n J o s e f A b u - l - a f i a (1234–1304 po Kr.) současník Mojžíše z Liónu.
II. Epocha - t. zv. předzoharovská trvala asi 200 let. V ní blíží se Kabbala, hlavně v nauce o Sefirách, své dokonalosti. Forma komentáře jest však stále ještě zachovávána. Autoři děl této epochy jsou již bezpečně známi. Jest to hlavně rabbi I z á k S l e p ý z Nimes ve Francii (Provence), jenž napsal knihu Báhír, a jeho škola, z níž nejvíce vynikl jeho žák A s r í e l b e n M e n a c h e m .
III. Epocha - Mezi druhou polovicí 13. století až do prostřed století 16. klademe nejvýznamnější epochu rozvoje Kabbaly. Jest to doba, kdy zmíněný již Móše ben Šem tób di Léón psal vrcholné kompendium kabbalistických nauk theoretických, nazývané ve svém úhrnu Zohar, t. j. kniha „Jasu“.
Také však Zohar a následující díla, k němu se připínající a psaná takřka jako jeho pokračování (na př. dílo Menachema z Recanati) psána jsou ještě jako kabbalistické komentáře k Mojžíšovu Pentateuchu. IV. epocha, počínající uprostřed století 16., končí historický vývoj Kabbaly. V této době, zásluhou M ó š e Cordovera (též Corduvera) dostává kabbalistická literatura novou formu. Methoda komentáře, midráše, jest definitivně opuštěna a nahrazena v podání látky systémem spekulativním. Konec třetí a počátek čtvrté epochy jsou také významné tím, že zájem o Kabbalu a její nauky pronikají i k nežidovským filosofům. Jsou to hlavně Pico z Mirandoly a slavný humanista, strýc Melanchthonův J ohannes Reuchlin, dále lékař císaře Maxmiliána, pokřestěný Žid R i c i u s , jenž prvý přeložil do latiny Sefer Jecírá. Ve století 17. byl to hlavně Christian K norr v on Rosenroth, jenž ve svém obsáhlém díle Kabbala denudata převedl do latiny významná místa Zoharu. Z esoteriků sluší na tomto místě uvésti Corn. Ag rippu z Netteshey m u a T h eophrasta Paracelsa, dále přírodní filosofy oba van H e l m o n t y , a z filosofů křesťanských J a k u b a Böhm eho a pokřtěného Žida Barucha Benedikta Spionizu. Tito poslední, počínajíc Agrippou, nespokojili se pouhým tradováním a rozborem učení Kabbaly, nýbrž pracovali na jejím základě dále v rozsahu, přesahujícím rámec Kabbaly pouze hebrejské. Posléze ze soudobých esoteriků prosluli svými pracemi o Kabbale: E l i p h a s L é v i a P a p u s , z neokkultistů pak: Frank, Jellinek, Joel, Bischoff a u nás Dr. Eisenberg.
Stručný nárys učení Kabbaly.
Především dlužno míti stále na paměti, že učení Kabbaly nevzniklo najednou, nýbrž že se rozvíjelo postupně, a to vždy volněji a směleji v poměru k Thoře a výkladům Talmudu. Opakuje se zde zjev z dějin židovské diaspory, u níž volnost myšlení podporovala vzdálenost od Jerusaléma a konservativních názorů vládnoucí kasty vykladačů Zákona. V této, tak řečené kabbalistické epoše podporovala liberální rozvoj filosofických názorů již sama historie: zánik chrámu a samostatnosti politické a potomní rozptýlení Židů do končin ještě vzdálenějších, než kam dospěla kdy vůbec diaspora. Tím, jakož i znenáhlým pronikáním kultur jinonárodních, počaly se uplatňovati v systému Kabbaly měrou nikoli nepatrnou vlivy křesťanství a islamu.
3. Parapsychológia, theurgia << ::4::